Den 1: Letí petarda, něco si přej!

Je to jako nosit cukr po Istanbulu

Ráno jsem zvolila dost pomalej loading. Vyrazila jsem na Taxim, prošla kus bulváru Nezávislosti a potom rovnou do postraních uliček, kde to vůbec nežije, ale o to víc je to naučný. Podařilo se mi prokličkovat až ke galerii Moderního umění na východním cípu. První mešita a tak. Cestou jsem se nechala zlákat obchodem KOSKA, kterej vypadal jako zapadlej krámek s tureckym medem (lokum). Protože to všechno vypadalo báječně, koupila jsem hned několik půlkulových krabic. Ty jsem samozřejmě musela tahat až do večera všude s sebou. Taková blbost. KOSKA je všude, a všude vypadá stejně zapadle.

Opuštěný město

Prošla jsem podél pobřeží a zašla do rybárny, která byla v tu dobu ale skoro úplně prázdná. Víc tak vynikla oprejskanost vybydlenejch domů ve městě, kde jinak bydlí hlava na hlavě. Prošla jsem až na konec starýho přístavu, nikde ani noha, jen pár místňáků a spousta koček. Invaze. V jedný ulici na mě čumělo dvanáct černejch hlaviček. Kočky jsou v Istanbulu královny. Nesou se ulicema a nic, včetně aut, je nerozhází. Psi jsou spíš vyhladovělý ošuntělý dinosauři, slepá větev evoluce městskýho zvířete. Pomalu jsem se začala orientovat na sever. Procházela jsem skoro úplně opuštěnýma čtvrtěma – někde to byly ulice plný lustrů, jinde skleniček nebo nábytku. Pravidlo spolupracující konkurence - soustava ulic plných obchodů s lustry dohromady vytvoří největší nákupní centrum ve městě, a Turci to mají rádi "hezký".

Zabijeme 

Všude je prázdno a zavřeno, protože jsem přijela uprostřed týdenních oslav založení republiky. Tatíček Ataturk (tj. Otec Turek, ne otec Turků, jak se má všeobecně zato) je všude. I pokrok potřebuje trochu tradice a propagandu. Slaví se jídlem, takže jsem svědkem různých výjevů - zabíjení zvířat přímo na ulici nebo povalující se pytle s vnitřnostma. A tak.

Nejzajímavější byla asi část jihozápadně pod Taximem. Najdete tu celý řady polorozpadlých domů, kde je vidět špína a snaha o čistotu ve špíně. Děti na sebe střílí z pistolí, ale tady to najednou není ani vtipný ani hra. Někdo se na mě směje, někdo ne, jeden zmetek po mě chtěl hodit petardu. Chtěl se ukázat, upřímně se u toho na mě smál... a co mě vyděsilo víc, jeho táta taky.

Opijeme

Dobehlala jsem se zpátky. Večer probíhaly akademické debaty a gin s tonikem. 

Sladká tečka jako z tureckýho medu. Zítra ze mě bude normální turista.

Sbal si košík, jedeme do Istanbulu

Den, kdy letim, vstávám nevyspalá.

Ráno, kdy mám odevzdávat spoustu práce, mi bez rozloučení zhebnul disk.

Odpoledne, kdy potřebuju vyzvednout věci, jsou nevyzvednutelný.

Tak přesně ten večer jsem letěla do Istanbulu.

Letěla jsem v noci, město svítilo přes mraky a já si připadala, že přistávám na planetě B v souhvězdí Casiopea. Istanbul je velký město, ale ještě pořád tady lidi nosí košíky na hlavách, což je dobrý proti hrbení.

Prošli jsme část bulváru Istiklal Cadesi, bulváru Nezávislosti, kde si můžete svobodně vybrat a koupit kousky kterékoliv ze světových značek. Jsou to vlastně turecký Příkopy. Vzhledem k tomu, že většina hadříků má na cedulce označení Made in Turkey, představuje bulvár vlastně především lokální produkci.

Bydlíme kus za náměstím Taxim, nejmodernější části Instabulu. Stejně jako u nás po půlnoci nejede metro, takže jdeme pěšky. Cestou obdivujeme dvě roztomilé kočičky, ale jen chvilku. Přijelo auto, ženská stáhla okýnko a beze slova po nich hodila plnou láhev vody. Usmála se na nás, jakože „souznění“ a odejela. Začíná to dobře!