středa
neděle
Jak jsem šla v září poprvé na start
Byl to jen můj první hromadný závod, ale stejně tak to mohl být nácvik na boj o přežití. Houf různých tvarů, druhů i stáří čítal nějakých 6 000 kousků. Teploty k 30°C a trasa na přímém slunci, krásně kolem vody, byly asi tou nejhorší možnou kombinací. Z trička jednoho běžce čtu: No pain, no gain. No nevim..
1. km
Je třeba zvolit tu správnou strategii, vyhlídla jsem si obstojná ramena se smysluplným tempem. Ta se mi budou hezky následovat...
2. km
Zjišťuju, že jsem nikdy neběhala tak rychle ani daleko, jak jsem si vždycky myslela. Měla jsem jen špatně zkalibrovaný Nike+. Pravda bolí skoro víc něž přímé slunce v očích.
3. km
Dělník na stavbě otáčí hadici na kropení betonu do běžícího davu. Je to hrdina a všichni mu provolávají slávu. Jsem durch mokrá a šťastná.
4. km
Uličky se zužují, začínám kličkovat. Malé povyražení a první rozbitá kolena (ne moje).
5. km
Z masy lidí mi naskakuje husí kůže. Je to vlastně fajn, ale nikdy bych si svobodně nevybrala tuhle hodinu, nemluvě o počasí. Trochu mě bolí hlava, povzbuzování davu napůl nevnímám. Začínám mít pocit, že na mě jdou mdloby, potřebuju se napít. Vedro jak...přesně v polovině mám čas lehce přes 30 minut. V tu chvíli pořád ještě doufám, že do hodiny to dám, protože davy prořídly a dá se běžet volně...jen se potřebuju napít...
5,5 km
Pár stolečků, poházené kelímky a obří roj vyčerpaných přehřátých běžců. Po chvíli mi dochází, že nemá smysl čekat ve frontě. Cpu se blíž, ale slečna s hadicí se zrovna otáčí a jde skomírajícím pramínkem rozlévat vodu jinam. Všichni skučíme zlostí. Největší fail celého závodu, tohle Nike dost podcenil.
Je třeba zvolit tu správnou strategii, vyhlídla jsem si obstojná ramena se smysluplným tempem. Ta se mi budou hezky následovat...
2. km
Zjišťuju, že jsem nikdy neběhala tak rychle ani daleko, jak jsem si vždycky myslela. Měla jsem jen špatně zkalibrovaný Nike+. Pravda bolí skoro víc něž přímé slunce v očích.
3. km
Dělník na stavbě otáčí hadici na kropení betonu do běžícího davu. Je to hrdina a všichni mu provolávají slávu. Jsem durch mokrá a šťastná.
4. km
Uličky se zužují, začínám kličkovat. Malé povyražení a první rozbitá kolena (ne moje).
5. km
Z masy lidí mi naskakuje husí kůže. Je to vlastně fajn, ale nikdy bych si svobodně nevybrala tuhle hodinu, nemluvě o počasí. Trochu mě bolí hlava, povzbuzování davu napůl nevnímám. Začínám mít pocit, že na mě jdou mdloby, potřebuju se napít. Vedro jak...přesně v polovině mám čas lehce přes 30 minut. V tu chvíli pořád ještě doufám, že do hodiny to dám, protože davy prořídly a dá se běžet volně...jen se potřebuju napít...
5,5 km
Pár stolečků, poházené kelímky a obří roj vyčerpaných přehřátých běžců. Po chvíli mi dochází, že nemá smysl čekat ve frontě. Cpu se blíž, ale slečna s hadicí se zrovna otáčí a jde skomírajícím pramínkem rozlévat vodu jinam. Všichni skučíme zlostí. Největší fail celého závodu, tohle Nike dost podcenil.
6. km
Ambulance na chodníku před zastávkou ve Vodičkově pomalu a plynule sráží tlustou turistku.
7. km
Vidím první kolabující. Celkem jich bylo 35. Jediné, co mě štve je sluníčko v očích, a šortky. Rozedřely mi stehno a pot solí přiživuje ránu. Přemýšlím, jestli mně bolest v žebrech odvádí od té ze stehna nebo obráceně.
8. km
Další hrdina, tentokrát na lodi. I kdyby to byla voda přímo z řeky, budeme mu všichni vděční. Dav radostně probíhá proudem vody. Jsem zase celá mokrá. Mám vodu i ve sluchátkách. Stejně jsem neměla čas si vyměnit hudbu a to, co tam mám, je ve většině případů skoro za trest.
9. km
Nejdelší kilometr. U patníků sedí slečny a pozorují boty běžců, dělají si čárky k různým značkám. O kus dál sedí i M. a dává mi napít. Prohodíme pár slov a pak běžím dál. Je jasné, že čas bude nejhorší, jaký jsem kdy na 10 km měla. I se správně zkalibrovaným páskem.
10. km
A taky že jo. 1:12: něco. Jsem někde mezi 4000 – 5000 a naštvaná. Zastávka na napití byla pro moje předsevzetí smrtelná, ale nenapít se mohlo být asi horší. Poslední metry zrychluju, z vedra se mi točí hlava. Zasraný léto, fakt.
Probíhám cílem a plynule pokračuju přímo k vodovodním kohoutkům. Funguje jich jen minimum, proč proboha? Namáčím si hlavu a snažím se vyhodnotit, jestli tohle je ten pocit, který jsem si myslela, že nastane, až doběhnu. Nejsem si moc jistá. Pořád se mi točí hlava. Beru si věci a jdu domů. Tramvaje jsou narvané k prasknutí, všude houkají sanitky a sluníčko pořád pálí. Jdu pěšky na Pražského povstání, v metru ze mě kape voda. Na I.P. potkávám J. Odmítá sdílet zmrzlinový shake, zrada nevídaných rozměrů.
Večer samozřejmě nevyhrávám hlavní cenu, jak překvapivé a nečekané. Takže příště?
7. km
Vidím první kolabující. Celkem jich bylo 35. Jediné, co mě štve je sluníčko v očích, a šortky. Rozedřely mi stehno a pot solí přiživuje ránu. Přemýšlím, jestli mně bolest v žebrech odvádí od té ze stehna nebo obráceně.
8. km
Další hrdina, tentokrát na lodi. I kdyby to byla voda přímo z řeky, budeme mu všichni vděční. Dav radostně probíhá proudem vody. Jsem zase celá mokrá. Mám vodu i ve sluchátkách. Stejně jsem neměla čas si vyměnit hudbu a to, co tam mám, je ve většině případů skoro za trest.
9. km
Nejdelší kilometr. U patníků sedí slečny a pozorují boty běžců, dělají si čárky k různým značkám. O kus dál sedí i M. a dává mi napít. Prohodíme pár slov a pak běžím dál. Je jasné, že čas bude nejhorší, jaký jsem kdy na 10 km měla. I se správně zkalibrovaným páskem.
10. km
A taky že jo. 1:12: něco. Jsem někde mezi 4000 – 5000 a naštvaná. Zastávka na napití byla pro moje předsevzetí smrtelná, ale nenapít se mohlo být asi horší. Poslední metry zrychluju, z vedra se mi točí hlava. Zasraný léto, fakt.
Probíhám cílem a plynule pokračuju přímo k vodovodním kohoutkům. Funguje jich jen minimum, proč proboha? Namáčím si hlavu a snažím se vyhodnotit, jestli tohle je ten pocit, který jsem si myslela, že nastane, až doběhnu. Nejsem si moc jistá. Pořád se mi točí hlava. Beru si věci a jdu domů. Tramvaje jsou narvané k prasknutí, všude houkají sanitky a sluníčko pořád pálí. Jdu pěšky na Pražského povstání, v metru ze mě kape voda. Na I.P. potkávám J. Odmítá sdílet zmrzlinový shake, zrada nevídaných rozměrů.
Večer samozřejmě nevyhrávám hlavní cenu, jak překvapivé a nečekané. Takže příště?
středa
Kočka v dlani
Ležela za zádech v trávě, ruce rozhozený nad hlavu a koukala do mraků. Zavřela oči a nemyslela na nic. Možná jen na to, že bezmyšlenkovitě zavírat oči je mnohem lepší v trávě než v tramvaji.
Odněkud z louky tiše přišla kočka a položila jí hlavu do dlaně. Nestačila se ani leknout a chlupatá koule se obalila pětiprstou chobotničkou.
Kočko, co ti je, že si dáváš hlavu do dlaní?
Odněkud z louky tiše přišla kočka a položila jí hlavu do dlaně. Nestačila se ani leknout a chlupatá koule se obalila pětiprstou chobotničkou.
Kočko, co ti je, že si dáváš hlavu do dlaní?
Vajíčko a děda Mráz
Normálně se najedla, namazala si ještě chleba, snědla kus čokolády, kus koláče, švestky ze zahrady a tak. Každou chvíli měli vyrazit. Jen tak z nudy otevřela lednici a uviděla sýr. Hermelín, to je dobrý, to jí taky chutná a shodou okolností už delší dobu neměla tu čest. Vzala za papírovou krabičku. Ta bohužel neměla už delší čas čest s lidskou rukou a spolu s krabičkou tak vytáhla i přilisovaný skleněný tác. S tácem šlo i plato vajec a marmeláda. Kolize.
Krabička zůstala spolu s tácem k pravé ruce, levou chytla marmeládu (!) a bokem zbrzdila platíčko vajec. Jedno vypadlo a rozmázlo se o horní stranu dvířek mrazáčku, žloutek se pomalu vpíjel do gumových těsnících žlábků. Všechny nestabilní předměty uložila do stabilní pozice a začala zkoumat rozbité vajíčko. Kdyby dvířka byla vyhřívaná, možná by časem vznikla omeleta a bylo by po problému. Problém byl, že nejsou.
Setřela největší díl vajíčka z hrany, ale žloutek se držel uvnitř žlábků, solidní vrstvička. Jedinou možností bylo trhnout dveřmi. Sice nevěděla, co se stane, ale alespoň žlutá hmota nesteče dolů tak snadno. Takže trhla dveřmi. Žlutá hmota se rozprskla všude po dvířkách odshora až dolů a bezprostředně začala zamrzat.
Sakra. Kdyby ji v tu chvíli viděl, neodpustil by si jízlivý komentář.
Krabička zůstala spolu s tácem k pravé ruce, levou chytla marmeládu (!) a bokem zbrzdila platíčko vajec. Jedno vypadlo a rozmázlo se o horní stranu dvířek mrazáčku, žloutek se pomalu vpíjel do gumových těsnících žlábků. Všechny nestabilní předměty uložila do stabilní pozice a začala zkoumat rozbité vajíčko. Kdyby dvířka byla vyhřívaná, možná by časem vznikla omeleta a bylo by po problému. Problém byl, že nejsou.
Setřela největší díl vajíčka z hrany, ale žloutek se držel uvnitř žlábků, solidní vrstvička. Jedinou možností bylo trhnout dveřmi. Sice nevěděla, co se stane, ale alespoň žlutá hmota nesteče dolů tak snadno. Takže trhla dveřmi. Žlutá hmota se rozprskla všude po dvířkách odshora až dolů a bezprostředně začala zamrzat.
Sakra. Kdyby ji v tu chvíli viděl, neodpustil by si jízlivý komentář.
sobota
pondělí
Pod oblohou nad oblohou
Sedim na střeše a koukám na tmavě modrou oblohu. Je tma, prší, ale nic se nesmyje.
A už vůbec ne dehet z mejch plic.
pátek
O vlastním úsudku
Oknem nám spadla do pokoje poštolka. Malá, ještě neuměla lítat. Chvíli koukala a pak se začala plácat po zemi. Co s ní? Zavolali jsme nějakým ochranářům, aby nám řekli, jak jí máme jako chránit. Řekli, ať jí dáme na střechu do okapu, že jí za pár dní ta simulace s nedorostlejma křídlama přejde a sama odletí. Že prej přirozenej výběr, když bude silná, přežije.
A? Dali jste jí tam?
Jo. Tak když to říkal. Dal jsem jí tam banán, kdyby měla hlad.
Aha, to seš hodnej.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)