Metro nebo tramvaj? Tramvaj. Byla zima, taková, co je úplně cejtit,
ale ne na kůži - vůně zmrzlýho města. A ta Libeň, to je taky svět sám pro sebe.
Jdu na kolejku, ujela mi, čekám. Na ostrůvek za mnou běží šusťákovka.
Křičí: Haló, haló, počkej!
Ohlídnu se. Kluk. A hned spustí: Sorry, že tě otravuju, já
jsem byl celej den venku, jsem fakt zmrzlej, musím prodávat, časopisy, protože bydlim
na intru. Jsem z děcáku. Pomůžeš mi? Kup si časopis. Ukážu ti všechny
průkazky, jestli chceš, všechno mám, koupíš si ho?
Koukám na něj, kulí na mě psí oči, jdou mu každý jinym šejdrem,
úsměv v trojřadě, prostě mladej cucák a vůbec žádná paráda: Hm, tak jo. Novej
prostor jsem si už dlouho nekoupila...O čem je?
Nadšeně se směje: Nějaká zpěvačka, fakt mi tim pomůžeš.
Vytáhnu drobný z kapsy: Zpěvačka, to je téma... Mám
pade, to stačí ne?
Čím dál tím víc se usmívá: Jo, ten časopis stojí 40, jasně,
lidi mi dávaj i pade.
Hrabu se v mincích, zbývá mi ještě jedno pade, pětka a
dvě kačky: Jo, to je v pohodě, nech si zbytek.
Usmívá se tak, že už to asi ani víc nejde: Hele, díky
prdelko, seš fakt zlatá, a nemáš víc?
Nechápu: Cože? No mám, ale taky nejsem zrovna trhací
kalendář...
Vysvětluje: Já totiž potřebuju 130 Kč. Musim zaplatit nájem
a chybí mi 130, teda teď už jen 80. A to, prdelko, nemůžu si ten časopis
nechat? Moc jich už nemám, fakt bys mi pomohla, fakt hele....
V záchvatu nevim čeho jsem mu dala druhý pade a řikám: Prdelko,
tak mi aspoň ukaž, že ty časáky máš.
Ošívá se: Hele, jasně že je mám, nevim, proč mi nevěříš, z brašničky
vytahuje časák a suverénně mi ho podává - věstník Českých drah.
Už je mi všechno jasný: To ale neni úplně Novej prostor, co?
Máš aspoň průkazku?
Sundavá si rukavice: Hele prdelko, koukej, jak mám zmrzlý
ruce, já fakt potřebuju zaplatit ten nájem. Dej mi ještě nějaký ty drobný. Já
nemám rodiče, máš ty rodiče? To je hrozný nemít rodiče, tak si těch svejch važ.
Zamžourá jak okoun a šeptá: Zbejvá mi už jen 30!
V ruce žmoulám posledních dvanáct korun: Mám rodiče a
taky musim platit nájem. Hele ukaž mi jí, když řikáš, že ji máš, to je
fér, ne? //I tak mu dávám zbytek.// Jestli kecáš, tak se naseru, protože to není
fér vůči těm, co prodávaj. A vůči mně, nevim, proč si vymejšlíš, kdybys řekl,
že chceš prachy a na co, dám ti je spíš než takhle...
(Což je pravda, jednou jsem
dala chlápkovi zlatku na krabičák, protože za mnou přišel, že má hrozně
zkurvenej den a že by se fakt rád opil.)
Ošívá se: Prdelko, nedělej mi to, nerejpej, víš kolik ty
časáky stojej? Já jí mám, a ty mi nevěříš. Mě jen došly časopisy, jinak všechno
mám. Jsem čistej, nesmrdim, tak se po mě nevoz.
Trvám si na svým, ze zásady: Hele to sem nepleť. Dyť
dobrý, časák nechci, když mi ukážeš průkazku, můžeš si nechat to kilo.
Pořád se přibližuje. Hlavou mi probleskne, jestli je sebeobrana
tuřínem nepřiměřená. Mám totiž v ruce velkou bílou ředkev. Má asi půl
metru, bez přehánění, byla to ta nejdelší, co měli. Cestou k tramvaji jsem
si s ní zkoušela šermovat, takovej ten pohyb, kdy si rytíř nadhodí
meč, ve vzduchu ho chytne čepelí dolů a pak zapíchne všechny zlý lidi naráz.
On si ale radši trochu zavydírá: Mám si kleknout? Já si
kleknu, prdelko, kvůli tobě, i v tý zimě si tady před tebou kleknu.
Tohle ať na mě nezkouší: Nevydírej!
Zkouší to dál: Ne, já ty prachy potřebuju, prdelko, já si
tady teda kleknu. A rozbrečim se!
Tak jo, taky si zahraju: To bude hrozně dojemný, já se taky
asi rozbrečim, protože jsi mě obral o všechny drobný a lhal jsi mi. To se
nedělá a já jsem vážně citlivá holka.
Následuje několikaminutová tahanice, kdy si oťukáváme, kam
až ten druhej zajde, hra se vyostřuje:
Taktizuje: Hele fakt, sorry, normálně prodávám, prdelko, fakt,
tak mě nepruď, nebo chceš, abych ti ty prachy vrátil?
S úsměvem útočim: Jo. Chci. Jestli mi neukážeš průkazku, tak chci,
abys mi je vrátil.
(Už jste někdy donutili žebráka, aby vám dal zpátky to, co
jste mu dali?)
Zostřil strategii: Koukej, uděláme to tahle - když ti jí
ukážu, tak ty mi dáš ještě dvacku, co potřebuju. A když ne, vrátim ti tvoje
kilo.
Nemá to smysl. Končim hru, stahuju se: Nedám ti žádný drobný, vole, protože
už žádný kurva nemám, všechny je máš ty!
Trimfuje: Taky jsem ti za to prdelko vděčnej! A doprovodim
tě domu, pojď, obejmeme se.
Potvrzuju svou prohru: Cože? To ses asi pomát’! Hele pojeď se mnou na
Palmovku. Fakt je mi to kilo buřt, ale tohle nedělej, měl jsi si říct prostě o
prachy a nelhat. Sereš do bot těm, co fakt poctivě prodávaj.
Zkouší, co to dá: Prdelko, já se ti odvděčim, dám ti pusu
(meh). Dej mi číslo, půjdeme někam ven...
Přijela tramvaj. Lezeme dovnitř. Obral mě, a já mu to odpouštim.
Mluvili jsme, o jeho příjmech, že když ho vylejou ze školy,
je v háji, proč mu nikdo nedá brigádu, když je postiženej, taky že Žižkov
je dobrý místo, protože je tam ten hotel, kde se plave. Taky že mi je 25, což
je prej pěkný a že když si dáme pusu, neřekne to mýmu klukovi. Jasný. Dojeli
jsme na Palmovku, v tramvaji se objali, takže to nakonec fakt bylo dojemný
a pak jsme každej šli svou cestou. Prej že dík a že se mi to někdy někde vrátí
a že mě má rád a že mám z tý ředkve uvařit polívku. Tak hodně štěstí
kluku, budeš ho myslim potřebovat.
PS: Jo, lhal. Lhal jak prase v poli tuřínů, ale
nezabředávejme do detailů, ty prachy prostě potřeboval víc než já, to nikdo
nemůže popřít. Byl milej, a vychcanej jak díra do sněhu. Jedinej způsob jak dostat zlatky zpátky by bylo hrát vabank za 130, ale co. Prostě jsem mu darovala
jeden oběd...maličkost. Přijdu za to do nebe? Možná ne, ale ta písnička v záhlaví je zatraceně dobrá!
