Den 9

Zámky z Brna. Brněnský zámky.

Ptačí náraz do mostku.

Jdeme se procházet. Nejdřív na jih do doků, potom k megalomanský new yorský radnici, kde si naštěstí nekoupil žádnej suvenýr. A pak po brooklynskym mostě přes řeku do muzea. Každou chvíli prší a my nemáme deštník.

Na druhý straně 

Na brooklynský straně sídlí Watch Tower, kde zřejmě někdo každej den s láskou probírá ty delikátně kýčovitý obrázky, který zdobí i český vydání Strážný věže. Z redakce mají super výhled na vodu, tak jim to v tý práci určitě moc hezky utíká.

Zapluli jsme do brooklynskýho muzea, který se stavělo s tim, že to bude jednou největší a nejlepší muzeum ever. Nějak se jim to nepovedlo, ale jinak je to moc hezký obří a poloprázdný muzeum. Umění potřebuje prostor. 

Bohužel mají jedno patro v rekonstrukci, zrovna to mohlo bejt zajímavý. Jinak tu najdete klasickou galerijní směsku, včetně několika domů a domečků pro panenky, dokonce v provedení čtvera ročních období!

Vagíny, Lady a Linda Lovelace

Právě otevřeli báječnou feministickou výstavu. Kromě pitomý série zdobenejch talířů, který všechny vlastně představovaly vagíny, tam byly krásně zpracovaný medailonky významných myslitelek a vědkyň. Půlka byla věnovaná Mary Wollstonecraft, jedný z prvních bojovnic za rovnoprávnost žen. Měla život jak román od Rosamundy Pilcherový, akorát to s ní neskončilo nikdy dobře. Byl tam taky medailonek Lady Lovelace, která vlastně byla první programátor-ka. Teoretička, ale první. A žena!

FYI Lady Ada Lovelace byla dcerou Lorda Byrona, kterej byl trochu rozlítanej romantik, takže když malou Adu a svou ženu poslal „away“, tak se Adina matka zabejčila a vedla dceru odmala k striktně racionální výchově, zhusta postavený na hodinách matematiky a jiných exaktních vědách. Naštěstí to padlo na úrodnou půdu a takhle slečna už kolem 20. narozenin byla jednou z nejvýznamnějších matematiček svý doby (na konkurenci se neptejte). 

Nezaměňujte vznešenou Lady Lovelace s pornohvězdičku z legendárního filmu Deep Throat, Lindou Lovelace, i když ta určitě taky měla svoje hluboký kvality. 

Na prahu vzpomínky

Večer jsem se potkala s Jackem, jeho krásnou přítelkyní a Jorgem, což bylo hrozně fajn. Je zvláštní, jak jsme stejný jako kdysi a zároveň někde úplně jinde. Seděli jsme v trochu posh studentskym baru na Astor place. Vyprávěli mi, v jakých drogách tady vlastně jeli a jak dlouho jim trvalo si uvědomit, že to tak dál nejde. Každopádně jsme se shodli, že ten podzim v Praze byl vlastně docela zábavná divočina. Vzpomínali jsme na ohňostroj na koleji, všechny ty lidi, společný Díkuvzdání, Vánoce a směšně vysokej počet večírků v Chapeau Rouge a následně snědených smažáků v okolí Václaváku. Ale teď, teď už jsme všichni velký a rozumný.

Přicupitala jsem domu pár hodin po půlnoci. Nikdo tam překvapivě nebyl. Přicupitali pár minut po mně, nadraný jak kachničky. Koukali jsme na střeše na městský světýlka a byla nám příšerná zima.

It ain't over 'till it's over.


PS: Na přání Marka Prchala jsem začala používat fíčuru, který se říká mezititulek. Není to úplně pünktlich rozdělený, ale ať.

Den 7

Ráno vstáváme brzo, loupeme se ven a jdeme po Museum mile (část 5th Av) na sever. To je dobrý místo, ob barák je muzeum a Central park je přes ulici.

Prohlídka Muzea dějin NYC byla docela rychlá, půlka byla v rekonstrukci, což nám taky řekli až po zaplacení. Většina míst vede jen navrhovaný (plný/studentský) vstupný. Zaplatit míň není vůbec ostuda, ale čecháčkovství jsme nějak nechali v Praze na letišti. Do další výplaty toho budu dost litovat. Ale zpátky k muzeu.

Celej ostrov, kterému se dřív říkalo Manna-hata (ostrov kopců, od toho všechny ty heights) koupili Holanďani od indiánů za pár krabic s skleněnejma korálkama a kožkou. Prej je to celkem vyšlo na cca 24 dolarů. Založili Novej Amsterdam a pak už se jen rozlejzali. Brzo na to prodali celej ostrov Angličanům. Nechci vědět, jak dlouho si to vyčítali. 

Docela brzo, ještě když  vlastně všude byl Central park a pásli se tam ovce a jeleni, když byla obydlená cca třetina ostrova, si na radnici naplánovali, že město rozdělí na těch 200 ulic a ty protnou 14 bulváry a uprostřed bude velkej centrální park a zásobárna vody. Mimochodem, ještě v 19. století v Central parku pili vodu z jezer a zřejmě nikdo nesekal trávník. Město dlouho zasahovalo jen do části ostrova a zbytek byly jen venkovský sídla pro panstvo, který si tam jezdilo v létě na flákačku, nebo když ve městě řádily epidemie. Bronx je původně Bronk's, asi tak něco jako naše Strašnice. Jediný, co při plánování nechali tak, jak to samo narostlo, je Broadway - stará indiánská  stezka. Jako jedna z mála míst ve městě připomíná doby, kdy se tady proháněli indiáni. Wall street se zase jmenuje podle toho, že tam v 17. století vystavěli zeď jako ochranu proti těm indiánům, co se tam proháněli a sem tam přitom podřízli nějakýho bílýho muže. Nomen omen, ale tak nějak to každýmu hned nesepne.

Skoro v každym muzeu najdete nějakěj vzácnej a obdivovanej domeček pro panenky, kterej je nejlíp přesná replika nějakýho vzácnýho a obdivovanýho domu, ve kterým žil nejmíň kapitán Grant. Je to fakt rochu posedlost. Buď jsou ty domečky malý, tj. chodíte kolem a skrz otevřený stěny a krajkový závěsy koukáte na to, jak panenky leží v postýlce a na malinkatym stolečku mají malinkatý džbánečky a talířky a tak. Nebo to jsou to rekonstrukce celých domů zasazených v prostorách muzea – jednotlivý místnosti, ale třeba taky celý části, plůtek a vchodový dveře, takže vlastně vejdete do chodby a koukáte. Prostě takovej zvláštní druh historickýho voyerismu.

Večer jsem se konečně potkala s Ianem, flash back 3 roky zpátky. Šli jsme do baru, kde dostanete – asi jako na jedinym míste v celym NYC – jakýkoli pivo a panáka za $ 3. Tahle čtvrť, mezi Chinatown a East village, byla vždycky chudá, soukali se sem přistěhovalci ze všech možných koutů a jen co se dali trochu dohromady, odešli jinam. Místo nich přišli jiný. Jsou tam obří domy, jedny z posledních ve městě, co maj regulovaný nájmy. Každej developer by si s vděkem a radostí usekl obě ruce, jen aby všechny ty lidi radnice vyštípala někam jinam a oni na tom místě mohli postavit kanceláře a luxusní obchoďáky. 

Cestou jsme našli u popelnic dvě krabice knížek. Nějaký týpci stěhovali byt a vyhodili je na ulici. Zajímavý kousky, zapovídal se tam s náma nějakej trampskej bezdomovec z jihu. Prej by si taky nějakou vzal, aby si zkrátil dlouhou chvíli, ale neumí číst. Běloch, cca 40 let. Spadla mi čelist.

V spirit shopu jsme si koupili bílý víno a nalili ho do mojí Nalgene water bottle. Tahle holka už viděla kde co, od rumuskýho moře po ranní přednášky v pátek od 8, ale víno jsem z ní ještě pít nemusela. Šli jsme spolu přes Williamsburskej most do Brooklynu. Je to přechod z office New Yorku do art Brooklynu. Takže na druhý straně už je z mostu tak trochu ocelová duha.

Williamsburg je teď hip. Kdysi centrum undergroundu a všech chudejch umělců, je dneska jednou z nejdražších částí NYC a všechno je to krásný, barevný a šik. Z bejvalejch továren, kde žili na matračce začínající umělci, jsou teď cool loftový byty a galerie.Dost se za to ale platí, žijou tu samí vintage snobíci  a pravověrný umělci se zase stěhujou jinam. Přirozenej cyklus, místo postupně vybydluje komerce. 

Seděli jsme na molu, z plastový lahve upíjeli rulandský šedý a povídali o tom, jaký to je vyrůstat 3 bloky od místa, kde spadly věže. V tý době to byla jedna z nejbezpečnějších oblastí a jeho rodiče si mohli upracovat zadky, aby zaplatili nájem a školy. Jeho mladší bratr potom od 7 vyrůstal v Queensu. Tenhle drobnej detail může dost dobře být důvod, proč Ian vystudoval scénáristiku na NYU a jeho bratr po půl roce na univerzitě zjistil, že dělat číšníka je větší sranda. Mluvili jsme o tom, jaký to je pracovat 13 hodin denně pro exsupermodelku a snažit se  prorazit ve filmu, jaký to je žít s přítelkyní v jednom bytě a jaký to je chtít žít někde úplně jinde, taky co je novýho v Praze, co já, co on, co všechno. Domu jsem se dostala pozdě.

Žít New York. Díky!