Den 6

Ráno odjela Jana. Já se pochlapila a vypadla jsem poprvé ráno běhat, do Central parku. Nesmysl, ale úplnej. Všichni tam joggovali jak o život a já byla v křeči, v depresi a v prosvítajícím tílku. Tak jsem to aspoň prošla přes a zase zpátky. Ty rána, to je fakt bolestná zkušenost. Ale bylo krásně. A s vrabčákama si v křoví hrála zdivočelá žlutá andulka, to je ta New York diversity.

A on doma spal. To dělá často, ale málokdy přes16 hodin. Díky Prago Union, na tvou píseň Fialová vstal! Šli jsme spolu přes Central Park do Upper West side a nahoru do všech těch Heights, co tam najdete. Je tam  největší katedrála v USA, St. John the Divine. Je nová, a už teď je ošklivá, nedostavěná a vyhořelá. Vevnitř je to sice docela hezký, ale studený a prázdný. Jdeme ke Columbijský univerzitě, zdravíme Alma Mater sedící na schodech a snažíme se vetřít do místní menzy, bez úspěchu. Nechci vinit ničí IQ.

S kebabem jsme šli ke Grantově hrobce a cestou na obří neogotickou věž kostela v Riverside. Byla zavřená. Přestali na ní pouštět před 10 lety, kvůli útokům. Co kdyby někdo chtěl sejmout nejvyšší kostelní věž v USA a 24. na světě, navíc, když tam je ten největší zvon. Hrozba, achjo. Pokračujeme dál. Grantova hrobka je otevřená každou druhou hodinu, my jsme ale přišli tu první. Chvíli jsme zevlili na mozaikách kolem a pak šli na vlak. To je vejlet, ale je krásně. Jen nic nevidíme zevnitř.

Jedu na Canal st. a do Chinatown, abych se potkala s Kat. Procházíme spolu celou čtvrť, v obchodech najdete kde co. Jdeme do rodinný továrny na zmrzlinu. Z asi 20 příchutí, včetně lichi a panda, si vybírám zelenej čaj. A fakt se trefili přesně - nahořklá chuť přes noc louhovanýho sáčku Jemča se krásně mísí se smetanou a cukrem. Libůstka. Jdeme nakupovat jídlo. To mimochodem seženete v Chinatownu asi nejlevněji z celýho NYC. Nesu si tašku hub a nudlí, omáček a čtvrt kila ruliček lisovaný drtě ze sušenejch jablek. Ten den jsme šli spát v 10 večer.

K večeři byly nudle s houbama a omáčkou a jako dezert ruličky ze sušený jablečný drtě.

Den 5

Neděle. Jdeme do Harlemu na nedělní gospely. Vstáváme brzo ráno a ospale se plazíme na sever přes Central park, začíná se v 9:00. Procházíme Harlemem a já si konečně uvědomuju, že jsem v Americe. A je to dobrý! Fotit si se ale úplně nedovolim.

V Harlemu je spousta kostelů. Ob ulici je kostel a každej má jinou víru, asi aby se to nepletlo. Lezeme do takovýho většího, se sloupovím. Sedáme si do dřevěných lavic a čekáme. Nikde nikdo, jen pár  ladies vpředu. Jedna z nich se zvedá a jde směrem k nám. Stará krásná černá mama s opeřenym kloboukem nás zdraví, ptá se odkud jsme a že prej od 9 je jen zkouška, v 11 se jede navostro. Poděkovali jsme a šli o church dál.

Našli jsme ten ze všech nejslavnější. Před vchodem do božího chrámu stojí svatej Petr, vyzáblej bělovlasej černoch v kvádru. Nesplňujeme dress code a tak nás nepouští dovnitř. Dochází mi, že nedělní šaty do kostela neni obrat z 19. století. Opeřenej klobouk měl být první varování. V teniskách, šortkách nebo triku do kostela nelez, pravidla jsou jasný. Klid duše nikoho nezajímá. Jižanskym přízvukem skřehotá: There are some fine churches over the street, ale do tohohle nás nepustí. Stydíme se a vracíme se do prvního kostela. Stojí to za to. Dvě hodiny se zpívá a plamenně mluví o soucitu a o tom, že nikdo z nás nemá čas na nenávist, ani TY ne, tak se vzpamatuj! Průběžně přispíváme na chod kostela, taky se vyvolávaj různý země, aby se vědělo, odkud jsou všichni ti turisti (cca 15 ks). Asi bychom se tomu vyhli, Praha nebyla největším hitem, ale to by Honza nesměl nezařvat přes celej kostel, že se zapomnělo na Českou republiku. Miláček. Taky jsme si podali ruce se všema kostelníma místňákama, aspoň s těma, co něco znamenaj a já si uvědomila, že jsem asi nevypla nevypínavou konvici. Takže jsem asi Honzovi vypálila byt. Pomodlila jsem za konvici, za Honzu a za všechny, co to maj v životě těžký, hlavně sami se sebou. Amen. Jdeme jíst. Legendární Sylvia’s má narváno, nejdeme jíst. Jdeme domu. Konvice je vypnutá, byt cajk. Haleluja!

Je výročí a je neděle, tj. není sobota, tak jdeme znova do B&H. On si kupuje krabičky, já se ujistila, že objektiv je v háji, Jana kupuje igelitku plnou externích disků. Ten krám je fenomenální. Napůl jako v synagoze, napůl jako o goblinů, protože tam jsou těsně nad stropem umístěný malý kolejničky, po kterých cestuje zboží z oddělení do oddělení. Je to jejich vlastní patent, dovoluje jim na minimu místa skladovat a vyřídit neskutečný množství objednávek.

Scházíme po High Line, což je dráha nadzemky, kterou změnili na park, ale zachovali koleje, aby nikdo nezapomněl na všechny ty vlaky, rámus a špínu z vlaků. Je to fakt nadzemka, je dobrý 3m nad zemí. Krása. Pokračujeme po nábřeží, kolem GayBoat, až dolu na jih ke staveništi WTC. Šli jsme za světelnou rourou – Tribute to Light: 88 paprsků namířených do oblohy. Vypadá to jako velkej lejzr, jako mimozemšťani utočící na Zem, vysávající planetární jádro. Nic moc se vlastně neděje. Průvody městem jsme úplně minuli. Ale pomníčky a vzpomínková tabule stačí. Taky nějaký zpívání a občas proslovy. Je to síla, a smutek.

Víc neřeknu nic.

Den 4

Je sobota, pro vcelku zásadní část obyvatel NYC šabat. Jdeme na nákup do B&H, největšího neřetězovýho obchodu s foto a video elektronikou. Funguje od roku 1973 a majitel je chasidskej žid. Většina jeho zaměstnanců taky, kromě té státem regulované menšiny. Takže co asi, v sobotu maj zavřeno. Diletantská chyba. Svátky berou vážně, byznys nebyznys.

Jdeme se kompenzačně najíst, jako dezert máme vlastnoručně natočenou zmrzlinu. Dala jsem si příchuť arašídový máslo, jako fakt. Potom jsme se vydali každej jiným směrem, já brouzdala kolem staveniště na WTC. Staví se nová věž, The Hope. Bude vysoká a dostavená v roce 2013. Za pár dní je výročí a na kostel sv. Pavla, co stál hned vedle Dvojčat a překvapivě to všechno ustál, lidi namotali bílý stužky, aby se nezapomnělo. Je to  jeden z nejstarších kostelíků v NYC, hezky dole v první obydlený části, kde ulice maj ještě jméno a ne číslo.

A pak nakupovat, na Broadwayi. Kromě toho, že to k NYC prostě patří, jsem taky měla pocit, že bych si měla něco koupit, když už jsem v tý zemi konzumu tak dlouho. A nenám nic na sebe. A vůbec. To skoro nic, co jsem koupila, mě stálo dost času a energie. Puntíkatý šaty!

Večer jsme koukali na seriály a jedli hrozný věci. Hrozný. Věci. Newyorskej zewl.

Den 3

Je pátek a je vedro. Vyrážíme na pláže na Sandy Hook. Nestihli jsme dopolední trajekty a tak čekáme v dětskym parku. Kluci čekaj bez trička. Zbytek parku evidentně čeká na policajta, aby nás seřval.

Trajekt jede podél Manhattanu na jih, kolem sochy Svobody a dál směrem na New Jersey. Kotvíme v městečku XY, obrácený tváři New Yorku: jednopodlažní bíle natřený dřevěný domky, národní vlajky na zápraží, posekaný trávníky a bába s dědkem na kolech, on má kšiltovku, ona růžové triko s vlajkou přes prsa. Jinak tu chcíp krab. Amerika!

Taxikář má dobře přes 80, na sobě bílý kožený rukavice, bílý včelařský klobouk a bílý hábit nejasnejch tvarů. Slibuje, že nás odveze na nejlepší pláž v okolí. Zpátky nás vezme jeho kolega, on končí ve 3. Náš přední cynik vtipkuje, jestli jakože úplně?

Pláž je mazec. Oceán, písek, klid. Zapomněla jsem doma plavky. Nikoho to nepřekvapuje. Jana a Honza odešli na záchod a vrátili se za 3 hodiny, opilí. My stavíme hrady a sněhuláky z písku, topíme se ve vlnách a celkově je to docela prča. Bavíme se s chlápkem odvedle, co vypadá jak z MASHe. Vypráví, že bydlí kousek od pláže, cca hodinu autem. Když má čas, tak 3x do týdne, koupí balení piv a jede koukat do moře. Nikdy nebyl mimo Státy a přesně ví, že voda dál něž před jeho židli nevyleze. Jsme 2 metry za jeho červenou linií, takže přikyvujeme a jdeme se koupat. 

Voda nám mezitím smetla celý stanoviště. Mám oceán a písek v objektivu, neostří. Už nikdy nebude ostřit. Jeho Praktika si taky trochu lokla a prakticky to vzdala. Oblečení, ručníky, všechno je plný mokrýho písku. Hlouček bab má problém s tim, že mokrou houskou krmíme voděodolný racky, podle nich to není right. Jasný.

Večer se plavíme zpátky. Jsem spálená, unavená a plná písku. Po citovym vydírání ve stylu „jsi dárek na její 21. narozeniny“ se vydávám do města. Spocenej studentskej byt, spousta pištících lidí těsně přes odchodem do klubu. Nenápadně si otírají nosy, asi rýma. Odřezáváme se s pár lidma od skupinky a jdeme na Washington sq., kecáme o politice, ekonomice a o tom, že práce v NYC je těžká. Je pátek 1 ráno a spousta lidí je v práci, od rána, bez oběda nebo placených přesčasů. Taky tak trochu vydírání.

Zítra se podívám po nějakym objektivu, tenhle už je za zenitem.

Den 2

Vyhrabali jsme se docela pozdě. Potkáváme Zuzku a cpeme se muffinama, co jsou tak sladký, že u druhýho sousta začne praskat zubní sklovina. Probrouzdalii jsme se přes Union a Washington sq. na jih ke Canal st., kde sídlí muzeum komixu. Moc tam toho být nemělo, ale vlastně tam nebylo vůbec nic. Dvě třetiny v rekonstrukci a zbytek, vstupní hala, byl věnovanej nadcházejícímu výročí 9/11. Výročí je všude, nejde se mu vyhnout. Obdobně často lze narazit na muzea, ve kterých nikdo u kasy nezmíní, že víc než polovina prostorů je zrovna dočasně zavřená...

Vyrážíme do přilehlého Chinatownu. Trochu jiný městský kafe. Každá ulice má svoje zaměření, takže třeba jdete půl kilometru a míjíte jen obchody s osvětlením a žárovkama, pak zabočíte na rybí trhy a skončíte na bulváru nevkusnejch zlatejch šperků. Doporučuju čínský pekárny, to jejich těstíčko má takovou zvláštní konzistenci. Na vlastní nebezpečí je cokoli plněný pastou z černých fazolí. Zběžně procházíme Little Italy, která je vlastně jen malá ulička plná restaurací a suvenýrů. Na jejím konci lezeme do klasikýho americkýho bufetu, kde verze plain, je prostě plain. Sekera si dal verzi deluxe, takže má navíc kyblíček mastných hranolků.

Rozpouštíme naší výletnickou skupinu. Vydávám se na východ do NoHo. Pak zavolal Honza, že se jde běhat. Doplácala jsem se domu a poprvé se v noci v Central parku proběhla kolem Reservoiru.

Newyorský běžecký tempo je zběsilý. Komáři taky, lejtka mám jak tapetu od Granka.

Den 1

Jetlag. Šla jsem spát v českých 5 a vstala v amerických 6. Venku pořád pršelo a byla mlha. Vyrazili jsme do města. Ve frontě do galerie (!) mi jeden černoch dal svoje cd, osobně podepsané a s věnováním. Až po pár vteřinách mi došlo, že to nedělá z lásky. Dala jsem mu dolar. Z jeho výrazu bylo jasný, že to bylo asi nejmíň, co dostal za poslední půlrok. I tak mi slíbil, že bude slavnej. Mám první suvenýr.

 Skončili jsme v Central parku, kde jsme se přibloudili k jednomu chlápkovi, co si tam v japonskym altánku hrál na bubny. Prej to má težký, v práci, doma se ženou a tak...tak jsme bubnovali s nim, aby to jako bylo lepší a pak jsme šli domu. Hrozně pršelo. Pán, co v tom sprchometnym dešti běžel kolem jezera, vypadal jako vystřiženej ze zenovýho žurnálu. Až po chvíli začal na svoje i newyorský centrální plíce naplno řvát FUCK, FUCK, FUCKING SUCKING RAIN!

Večer jsme šli do Birdlandu, kde se čas od času hraje nejlepší jazz ve městě. Nechtěli nás pustit sednout si k prázdným stolům, dokud každý nepřiplatíme ke vstupu 30 USD dalších deset. Kupčení s křesílky, hrozný.

Pořád mám pocit, že jsem v Londýně. 

Den 0

Pohoda, ráno jsme dobalili poslední kousky, sebrali svačinu a vyrazili na letiště. Důkladně jsme otestovali psychiku letové kontroly. Na otázku jestli máme s sebou nějaké zbraně nebo něco, co se dá použít jako zbraň, jsem odpověděla, že bych mohla teoreticky někoho uškrtit šňůrou od fénu. Kluk zareagoval pohotově a specifikoval otázku na předměty, co vypadají jako střelné zbraně. J ještě zkusil nadhodit fén ve tvaru pistole, ale byli neoblomní a pustili nás dál. 

Čekalo nás deset hodin letu. Přibližně v polovině, kdesi nad oceánem, jsem si uvědomila, že jsem asi nevypnula žehličku. Dalších 5 hodin jsem se vyžívala v různých katastrofických scénářích. Taky jsme konečně otevřeli průvodce, soukali do sebe namazané chleby a koukali do mraků a na tu velkou Zemi pod náma. Krása. Oceán, mraky a planiny v Newfoundlandu, kde prostě vůbec nic není, nic. Pořád svítilo sluníčko, až nás to začalo srát a zatáhli jsme roletu. Měli jsme si ho užít. Svítilo přesně do té doby než jsme slétli pod mraky na JFK. Zemská realita byla neúprosná, deštivá a studená. Žehlička, jak jsem později zjistila od žijícího spolubydlícího, vypnutá. 

Welcome to the United States of America!