Pohoda, ráno jsme dobalili poslední kousky, sebrali svačinu a vyrazili na letiště. Důkladně jsme otestovali psychiku letové kontroly. Na otázku jestli máme s sebou nějaké zbraně nebo něco, co se dá použít jako zbraň, jsem odpověděla, že bych mohla teoreticky někoho uškrtit šňůrou od fénu. Kluk zareagoval pohotově a specifikoval otázku na předměty, co vypadají jako střelné zbraně. J ještě zkusil nadhodit fén ve tvaru pistole, ale byli neoblomní a pustili nás dál.
Čekalo nás deset hodin letu. Přibližně v polovině, kdesi nad oceánem, jsem si uvědomila, že jsem asi nevypnula žehličku. Dalších 5 hodin jsem se vyžívala v různých katastrofických scénářích. Taky jsme konečně otevřeli průvodce, soukali do sebe namazané chleby a koukali do mraků a na tu velkou Zemi pod náma. Krása. Oceán, mraky a planiny v Newfoundlandu, kde prostě vůbec nic není, nic. Pořád svítilo sluníčko, až nás to začalo srát a zatáhli jsme roletu. Měli jsme si ho užít. Svítilo přesně do té doby než jsme slétli pod mraky na JFK. Zemská realita byla neúprosná, deštivá a studená. Žehlička, jak jsem později zjistila od žijícího spolubydlícího, vypnutá.
Welcome to the United States of America!
Žádné komentáře:
Okomentovat