úterý

Den 3








Je pátek a je vedro. Vyrážíme na pláže na Sandy Hook. Nestihli jsme dopolední trajekty a tak čekáme v dětskym parku. Kluci čekaj bez trička. Zbytek parku evidentně čeká na policajta, aby nás seřval.

Trajekt jede podél Manhattanu na jih, kolem sochy Svobody a dál směrem na New Jersey. Kotvíme v městečku XY, obrácený tváři New Yorku: jednopodlažní bíle natřený dřevěný domky, národní vlajky na zápraží, posekaný trávníky a bába s dědkem na kolech, on má kšiltovku, ona růžové triko s vlajkou přes prsa. Jinak tu chcíp krab. Amerika!

Taxikář má dobře přes 80, na sobě bílý kožený rukavice, bílý včelařský klobouk a bílý hábit nejasnejch tvarů. Slibuje, že nás odveze na nejlepší pláž v okolí. Zpátky nás vezme jeho kolega, on končí ve 3. Náš přední cynik vtipkuje, jestli jakože úplně?

Pláž je mazec. Oceán, písek, klid. Zapomněla jsem doma plavky. Nikoho to nepřekvapuje. Jana a Honza odešli na záchod a vrátili se za 3 hodiny, opilí. My stavíme hrady a sněhuláky z písku, topíme se ve vlnách a celkově je to docela prča. Bavíme se s chlápkem odvedle, co vypadá jak z MASHe. Vypráví, že bydlí kousek od pláže, cca hodinu autem. Když má čas, tak 3x do týdne, koupí balení piv a jede koukat do moře. Nikdy nebyl mimo Státy a přesně ví, že voda dál něž před jeho židli nevyleze. Jsme 2 metry za jeho červenou linií, takže přikyvujeme a jdeme se koupat. 

Voda nám mezitím smetla celý stanoviště. Mám oceán a písek v objektivu, neostří. Už nikdy nebude ostřit. Jeho Praktika si taky trochu lokla a prakticky to vzdala. Oblečení, ručníky, všechno je plný mokrýho písku. Hlouček bab má problém s tim, že mokrou houskou krmíme voděodolný racky, podle nich to není right. Jasný.

Večer se plavíme zpátky. Jsem spálená, unavená a plná písku. Po citovym vydírání ve stylu „jsi dárek na její 21. narozeniny“ se vydávám do města. Spocenej studentskej byt, spousta pištících lidí těsně přes odchodem do klubu. Nenápadně si otírají nosy, asi rýma. Odřezáváme se s pár lidma od skupinky a jdeme na Washington sq., kecáme o politice, ekonomice a o tom, že práce v NYC je těžká. Je pátek 1 ráno a spousta lidí je v práci, od rána, bez oběda nebo placených přesčasů. Taky tak trochu vydírání.

Zítra se podívám po nějakym objektivu, tenhle už je za zenitem.

pondělí

Den 2







Vyhrabali jsme se docela pozdě. Potkáváme Zuzku a cpeme se muffinama, co jsou tak sladký, že u druhýho sousta začne praskat zubní sklovina. Probrouzdalii jsme se přes Union a Washington sq. na jih ke Canal st., kde sídlí muzeum komixu. Moc tam toho být nemělo, ale vlastně tam nebylo vůbec nic. Dvě třetiny v rekonstrukci a zbytek, vstupní hala, byl věnovanej nadcházejícímu výročí 9/11. Výročí je všude, nejde se mu vyhnout. Obdobně často lze narazit na muzea, ve kterých nikdo u kasy nezmíní, že víc než polovina prostorů je zrovna dočasně zavřená...

Vyrážíme do přilehlého Chinatownu. Trochu jiný městský kafe. Každá ulice má svoje zaměření, takže třeba jdete půl kilometru a míjíte jen obchody s osvětlením a žárovkama, pak zabočíte na rybí trhy a skončíte na bulváru nevkusnejch zlatejch šperků. Doporučuju čínský pekárny, to jejich těstíčko má takovou zvláštní konzistenci. Na vlastní nebezpečí je cokoli plněný pastou z černých fazolí. Zběžně procházíme Little Italy, která je vlastně jen malá ulička plná restaurací a suvenýrů. Na jejím konci lezeme do klasikýho americkýho bufetu, kde verze plain, je prostě plain. Sekera si dal verzi deluxe, takže má navíc kyblíček mastných hranolků.

Rozpouštíme naší výletnickou skupinu. Vydávám se na východ do NoHo. Pak zavolal Honza, že se jde běhat. Doplácala jsem se domu a poprvé se v noci v Central parku proběhla kolem Reservoiru.

Newyorský běžecký tempo je zběsilý. Komáři taky, lejtka mám jak tapetu od Granka.


neděle

Den 1




Jetlag. Šla jsem spát v českých 5 a vstala v amerických 6. Venku pořád pršelo a byla mlha. Vyrazili jsme do města. Ve frontě do galerie (!) mi jeden černoch dal svoje cd, osobně podepsané a s věnováním. Až po pár vteřinách mi došlo, že to nedělá z lásky. Dala jsem mu dolar. Z jeho výrazu bylo jasný, že to bylo asi nejmíň, co dostal za poslední půlrok. I tak mi slíbil, že bude slavnej. Mám první suvenýr.

 Skončili jsme v Central parku, kde jsme se přibloudili k jednomu chlápkovi, co si tam v japonskym altánku hrál na bubny. Prej to má težký, v práci, doma se ženou a tak...tak jsme bubnovali s nim, aby to jako bylo lepší a pak jsme šli domu. Hrozně pršelo. Pán, co v tom sprchometnym dešti běžel kolem jezera, vypadal jako vystřiženej ze zenovýho žurnálu. Až po chvíli začal na svoje i newyorský centrální plíce naplno řvát FUCK, FUCK, FUCKING SUCKING RAIN!

Večer jsme šli do Birdlandu, kde se čas od času hraje nejlepší jazz ve městě. Nechtěli nás pustit sednout si k prázdným stolům, dokud každý nepřiplatíme ke vstupu 30 USD dalších deset. Kupčení s křesílky, hrozný.

Pořád mám pocit, že jsem v Londýně. 

sobota

Den 0

Pohoda, ráno jsme dobalili poslední kousky, sebrali svačinu a vyrazili na letiště. Důkladně jsme otestovali psychiku letové kontroly. Na otázku jestli máme s sebou nějaké zbraně nebo něco, co se dá použít jako zbraň, jsem odpověděla, že bych mohla teoreticky někoho uškrtit šňůrou od fénu. Kluk zareagoval pohotově a specifikoval otázku na předměty, co vypadají jako střelné zbraně. J ještě zkusil nadhodit fén ve tvaru pistole, ale byli neoblomní a pustili nás dál. 

Čekalo nás deset hodin letu. Přibližně v polovině, kdesi nad oceánem, jsem si uvědomila, že jsem asi nevypnula žehličku. Dalších 5 hodin jsem se vyžívala v různých katastrofických scénářích. Taky jsme konečně otevřeli průvodce, soukali do sebe namazané chleby a koukali do mraků a na tu velkou Zemi pod náma. Krása. Oceán, mraky a planiny v Newfoundlandu, kde prostě vůbec nic není, nic. Pořád svítilo sluníčko, až nás to začalo srát a zatáhli jsme roletu. Měli jsme si ho užít. Svítilo přesně do té doby než jsme slétli pod mraky na JFK. Zemská realita byla neúprosná, deštivá a studená. Žehlička, jak jsem později zjistila od žijícího spolubydlícího, vypnutá. 

Welcome to the United States of America!



středa

Hotovka

Dám si teda tu Prahu, je dost vyuzená? A prosím bez přílohy, jen s oblohou...


neděle

Jak jsem šla v září poprvé na start

Byl to jen můj první hromadný závod, ale stejně tak to mohl být nácvik na boj o přežití. Houf různých tvarů, druhů i stáří čítal nějakých 6 000 kousků. Teploty k 30°C a trasa na přímém slunci, krásně kolem vody, byly asi tou nejhorší možnou kombinací. Z trička jednoho běžce čtu: No pain, no gain. No nevim..



1. km
Je třeba zvolit tu správnou strategii, vyhlídla jsem si obstojná ramena se smysluplným tempem. Ta se mi budou hezky následovat...

2. km
Zjišťuju, že jsem nikdy neběhala tak rychle ani daleko, jak jsem si vždycky myslela. Měla jsem jen špatně zkalibrovaný Nike+. Pravda bolí skoro víc něž přímé slunce v očích.

3. km
Dělník na stavbě otáčí hadici na kropení betonu do běžícího davu. Je to hrdina a všichni mu provolávají slávu. Jsem durch mokrá a šťastná.

4. km
Uličky se zužují, začínám kličkovat. Malé povyražení a první rozbitá kolena (ne moje).

5. km
Z masy lidí mi naskakuje husí kůže. Je to vlastně fajn, ale nikdy bych si svobodně nevybrala tuhle hodinu, nemluvě o počasí. Trochu mě bolí hlava, povzbuzování davu napůl nevnímám. Začínám mít pocit, že na mě jdou mdloby, potřebuju se napít. Vedro jak...přesně v polovině mám čas lehce přes 30 minut. V tu chvíli pořád ještě doufám, že do hodiny to dám, protože davy prořídly a dá se běžet volně...jen se potřebuju napít...

5,5 km
Pár stolečků, poházené kelímky a obří roj vyčerpaných přehřátých běžců. Po chvíli mi dochází, že nemá smysl čekat ve frontě. Cpu se blíž, ale slečna s hadicí se zrovna otáčí a jde skomírajícím pramínkem rozlévat vodu jinam. Všichni skučíme zlostí. Největší fail celého závodu, tohle Nike dost podcenil.

6. km 
Ambulance na chodníku před zastávkou ve Vodičkově pomalu a plynule sráží tlustou turistku.

7. km
Vidím první kolabující. Celkem jich bylo 35. Jediné, co mě štve je sluníčko v očích, a šortky. Rozedřely mi stehno a pot solí přiživuje ránu. Přemýšlím, jestli mně bolest v žebrech odvádí od té ze stehna nebo obráceně.

8. km
Další hrdina, tentokrát na lodi. I kdyby to byla voda přímo z řeky, budeme mu všichni vděční. Dav radostně probíhá proudem vody. Jsem zase celá mokrá. Mám vodu i ve sluchátkách. Stejně jsem neměla čas si vyměnit hudbu a to, co tam mám, je ve většině případů skoro za trest.

9. km
Nejdelší kilometr. U patníků sedí slečny a pozorují boty běžců, dělají si čárky k různým značkám. O kus dál sedí i M. a dává mi napít. Prohodíme pár slov a pak běžím dál. Je jasné, že čas bude nejhorší, jaký jsem kdy na 10 km měla. I se správně zkalibrovaným páskem.

10. km
A taky že jo. 1:12: něco. Jsem někde mezi 4000 – 5000 a naštvaná. Zastávka na napití byla pro moje předsevzetí smrtelná, ale nenapít se mohlo být asi horší. Poslední metry zrychluju, z vedra se mi 
točí hlava. Zasraný léto, fakt. 


Probíhám cílem a plynule pokračuju přímo k vodovodním kohoutkům. Funguje jich jen minimum, proč proboha? Namáčím si hlavu a snažím se vyhodnotit, jestli tohle je ten pocit, který jsem si myslela, že nastane, až doběhnu. Nejsem si moc jistá. Pořád se mi točí hlava. Beru si věci a jdu domů. Tramvaje jsou narvané k prasknutí, všude houkají sanitky a sluníčko pořád pálí. Jdu pěšky na Pražského povstání, v metru ze mě kape voda. Na I.P. potkávám J. Odmítá sdílet zmrzlinový shake, zrada nevídaných rozměrů.

Večer samozřejmě nevyhrávám hlavní cenu, jak překvapivé a nečekané. Takže příště?