Den 1: Letí petarda, něco si přej!

Je to jako nosit cukr po Istanbulu

Ráno jsem zvolila dost pomalej loading. Vyrazila jsem na Taxim, prošla kus bulváru Nezávislosti a potom rovnou do postraních uliček, kde to vůbec nežije, ale o to víc je to naučný. Podařilo se mi prokličkovat až ke galerii Moderního umění na východním cípu. První mešita a tak. Cestou jsem se nechala zlákat obchodem KOSKA, kterej vypadal jako zapadlej krámek s tureckym medem (lokum). Protože to všechno vypadalo báječně, koupila jsem hned několik půlkulových krabic. Ty jsem samozřejmě musela tahat až do večera všude s sebou. Taková blbost. KOSKA je všude, a všude vypadá stejně zapadle.

Opuštěný město

Prošla jsem podél pobřeží a zašla do rybárny, která byla v tu dobu ale skoro úplně prázdná. Víc tak vynikla oprejskanost vybydlenejch domů ve městě, kde jinak bydlí hlava na hlavě. Prošla jsem až na konec starýho přístavu, nikde ani noha, jen pár místňáků a spousta koček. Invaze. V jedný ulici na mě čumělo dvanáct černejch hlaviček. Kočky jsou v Istanbulu královny. Nesou se ulicema a nic, včetně aut, je nerozhází. Psi jsou spíš vyhladovělý ošuntělý dinosauři, slepá větev evoluce městskýho zvířete. Pomalu jsem se začala orientovat na sever. Procházela jsem skoro úplně opuštěnýma čtvrtěma – někde to byly ulice plný lustrů, jinde skleniček nebo nábytku. Pravidlo spolupracující konkurence - soustava ulic plných obchodů s lustry dohromady vytvoří největší nákupní centrum ve městě, a Turci to mají rádi "hezký".

Zabijeme 

Všude je prázdno a zavřeno, protože jsem přijela uprostřed týdenních oslav založení republiky. Tatíček Ataturk (tj. Otec Turek, ne otec Turků, jak se má všeobecně zato) je všude. I pokrok potřebuje trochu tradice a propagandu. Slaví se jídlem, takže jsem svědkem různých výjevů - zabíjení zvířat přímo na ulici nebo povalující se pytle s vnitřnostma. A tak.

Nejzajímavější byla asi část jihozápadně pod Taximem. Najdete tu celý řady polorozpadlých domů, kde je vidět špína a snaha o čistotu ve špíně. Děti na sebe střílí z pistolí, ale tady to najednou není ani vtipný ani hra. Někdo se na mě směje, někdo ne, jeden zmetek po mě chtěl hodit petardu. Chtěl se ukázat, upřímně se u toho na mě smál... a co mě vyděsilo víc, jeho táta taky.

Opijeme

Dobehlala jsem se zpátky. Večer probíhaly akademické debaty a gin s tonikem. 

Sladká tečka jako z tureckýho medu. Zítra ze mě bude normální turista.

Sbal si košík, jedeme do Istanbulu

Den, kdy letim, vstávám nevyspalá.

Ráno, kdy mám odevzdávat spoustu práce, mi bez rozloučení zhebnul disk.

Odpoledne, kdy potřebuju vyzvednout věci, jsou nevyzvednutelný.

Tak přesně ten večer jsem letěla do Istanbulu.

Letěla jsem v noci, město svítilo přes mraky a já si připadala, že přistávám na planetě B v souhvězdí Casiopea. Istanbul je velký město, ale ještě pořád tady lidi nosí košíky na hlavách, což je dobrý proti hrbení.

Prošli jsme část bulváru Istiklal Cadesi, bulváru Nezávislosti, kde si můžete svobodně vybrat a koupit kousky kterékoliv ze světových značek. Jsou to vlastně turecký Příkopy. Vzhledem k tomu, že většina hadříků má na cedulce označení Made in Turkey, představuje bulvár vlastně především lokální produkci.

Bydlíme kus za náměstím Taxim, nejmodernější části Instabulu. Stejně jako u nás po půlnoci nejede metro, takže jdeme pěšky. Cestou obdivujeme dvě roztomilé kočičky, ale jen chvilku. Přijelo auto, ženská stáhla okýnko a beze slova po nich hodila plnou láhev vody. Usmála se na nás, jakože „souznění“ a odejela. Začíná to dobře!

...

Stavba Manhattanskýho mostu. Krása, co?

Den 9

Zámky z Brna. Brněnský zámky.

Ptačí náraz do mostku.

Jdeme se procházet. Nejdřív na jih do doků, potom k megalomanský new yorský radnici, kde si naštěstí nekoupil žádnej suvenýr. A pak po brooklynskym mostě přes řeku do muzea. Každou chvíli prší a my nemáme deštník.

Na druhý straně 

Na brooklynský straně sídlí Watch Tower, kde zřejmě někdo každej den s láskou probírá ty delikátně kýčovitý obrázky, který zdobí i český vydání Strážný věže. Z redakce mají super výhled na vodu, tak jim to v tý práci určitě moc hezky utíká.

Zapluli jsme do brooklynskýho muzea, který se stavělo s tim, že to bude jednou největší a nejlepší muzeum ever. Nějak se jim to nepovedlo, ale jinak je to moc hezký obří a poloprázdný muzeum. Umění potřebuje prostor. 

Bohužel mají jedno patro v rekonstrukci, zrovna to mohlo bejt zajímavý. Jinak tu najdete klasickou galerijní směsku, včetně několika domů a domečků pro panenky, dokonce v provedení čtvera ročních období!

Vagíny, Lady a Linda Lovelace

Právě otevřeli báječnou feministickou výstavu. Kromě pitomý série zdobenejch talířů, který všechny vlastně představovaly vagíny, tam byly krásně zpracovaný medailonky významných myslitelek a vědkyň. Půlka byla věnovaná Mary Wollstonecraft, jedný z prvních bojovnic za rovnoprávnost žen. Měla život jak román od Rosamundy Pilcherový, akorát to s ní neskončilo nikdy dobře. Byl tam taky medailonek Lady Lovelace, která vlastně byla první programátor-ka. Teoretička, ale první. A žena!

FYI Lady Ada Lovelace byla dcerou Lorda Byrona, kterej byl trochu rozlítanej romantik, takže když malou Adu a svou ženu poslal „away“, tak se Adina matka zabejčila a vedla dceru odmala k striktně racionální výchově, zhusta postavený na hodinách matematiky a jiných exaktních vědách. Naštěstí to padlo na úrodnou půdu a takhle slečna už kolem 20. narozenin byla jednou z nejvýznamnějších matematiček svý doby (na konkurenci se neptejte). 

Nezaměňujte vznešenou Lady Lovelace s pornohvězdičku z legendárního filmu Deep Throat, Lindou Lovelace, i když ta určitě taky měla svoje hluboký kvality. 

Na prahu vzpomínky

Večer jsem se potkala s Jackem, jeho krásnou přítelkyní a Jorgem, což bylo hrozně fajn. Je zvláštní, jak jsme stejný jako kdysi a zároveň někde úplně jinde. Seděli jsme v trochu posh studentskym baru na Astor place. Vyprávěli mi, v jakých drogách tady vlastně jeli a jak dlouho jim trvalo si uvědomit, že to tak dál nejde. Každopádně jsme se shodli, že ten podzim v Praze byl vlastně docela zábavná divočina. Vzpomínali jsme na ohňostroj na koleji, všechny ty lidi, společný Díkuvzdání, Vánoce a směšně vysokej počet večírků v Chapeau Rouge a následně snědených smažáků v okolí Václaváku. Ale teď, teď už jsme všichni velký a rozumný.

Přicupitala jsem domu pár hodin po půlnoci. Nikdo tam překvapivě nebyl. Přicupitali pár minut po mně, nadraný jak kachničky. Koukali jsme na střeše na městský světýlka a byla nám příšerná zima.

It ain't over 'till it's over.


PS: Na přání Marka Prchala jsem začala používat fíčuru, který se říká mezititulek. Není to úplně pünktlich rozdělený, ale ať.

Den 8

In the end, 

we will conserve only what we love,

we will love only what we understand,

we will understand what we are taught.

(to psali v ZOO, napsal to pan zakladatel)

Rybí zrcadlo, panoptikon.

Dravá šelma.

Kuk.

Bang bang, my bubble shot me down...

Jedeme do ZOO, do Bronxu! Ve vlaku se každou stanicí čím dál víc mění rasovej poměr a postupně víc lidí čte Bibli, ale to je tak všechno. Čekala jsem víc, ne jen plochý předměstí.

Kdysi mi někdo řekl, že je to jedna z nejlepších ZOO na světě (cca 3. v žebříku) a že ta pražská, cca 7., je jako fakt bída. Tak teď zase já řikám vám, že to tak ale vážně  neni. Sice je donation den, ale tak nějak asi aby měla zvířátka co jíst, platíme plný vstupný za tzv. full experience lupen, nejsme škrti, že jo. Vyhozenejch 40 dolarů.

Jedeme vláčkem do jávský džungle, přímo nad výběhy. Ty jsou buď moc velký, nebo zvířat je v nich málo, ale nic jsme neviděli, i když pán, co řídil vláček, povídal, že vidí kdeco. Taky povídal různý košilatý fóry, ha-ha, to jsme se nasmáli. No. Každopádně jediný, co jsme viděli byla červená opico-liška, co leze po stromech, něco jako mýval asi. Kousala větvičku a natáhnout se, mohli jsme ji zatahat za nohu.

Potom jinym, pozemním, vláčkem jedeme k další džungli. Postarší pár za náma si významně ukazuje na několik labutí v jezírku a dramaticky vypráví, jaký jsou ty labutěnky fucking evil beasts, protože jim pokousaly psa a celá rodina se musela schovat. Úplná invaze, předpokládám, a on že by je nejradši všechny vystřílel brokovnicí. Představte si ty titulky...

Jdeme taky do modelu pytláckýho vraku, kde jsou kusy mrtvejch zvířat, který jakože zrovna zabili. Fuj. Pak ještě pár pavilonů a je konec, protože se zavírá. Moc jsme toho nestihli, náš full experience ticket has expired. Ale ono 4D kino pro děti o životě motýlů, víte co...

Před ZOO se prodává zmrzlina a bublifuky. Ještě pořád si nejsem jistá, jestli jsem za ten kopeček chemrzliny zaplatila dolar padesat nebo dvacetjedna dolarů padesát. To by to totiž potom mohla být ta nejdražší zmrzlina, kterou jsem kdy jedla. Jdeme si s ní sednout do parku mezi místňáky. Všichni se uctivě zdravíme a nakonec nám i místní gangy popřály hezkej den.

Jedeme vlakem zpátky na East Side. Uprostřed Bronxu se začuměl, otevřely se dvěře, on řekl: Já tady vystoupim. A vystoupil. Vrátil se za 4 hodiny s tričkem I love Bx.

Bronx už prostě není, co bejval. Vyčistili ho a to tak, že snížili hustotu zabydlení - strhli vysoký domy a postavili menší činžáky a drsně šli po dealerech a pasácích. Kriminalita je +- stejně vysoká třeba jako v Brooklynu nebo Queensu. Sice to pořád není úplně epes rádes, ale na první pohled se neni čeho bát. Většina násilí se prý z ulic přesunula domu. Pokud jste slušně vychovanej turista s rozumnou mírou pudu sebezáchovy, nepoznáte skoro nic. 

Ale jaký to je, vyrůstat v Bronxu, o tom nevim nic.

PS: Večer jsme se zas a znova dívali  na The Coolest Year in Hell, moje srdeční záležitost. Tenhle fenomenální dokument je o tom, jakej byl New York v roce ’77, kdy vznikalo spousta výzmamnejch klubů jako CBGB nebo Studio 54 a hudebních směrů, hip-hop a tak dále. A Bronx a severní Harlem tam hrají docela významnou roli. Když pak porovnáte současný město a tu městskou džungli v 77, máte pocit, že vás ošidili. Taky se začnete dívat na všechny starší lidi jinak, co asi dělali před 35 lety? Možná že ta lovely lady u stánku s kytkama šlapala na 42. ulici, protože utekla odněkud z Milwaukee, a místo na štěstí, který hledala v NYC, narazila na realitu.

If I don't go to hell, when I die, I might go to heaven

Metro nebo tramvaj? Tramvaj. Byla zima, taková, co je úplně cejtit, ale ne na kůži - vůně zmrzlýho města. A ta Libeň, to je taky svět sám pro sebe. Jdu na kolejku, ujela mi, čekám. Na ostrůvek za mnou běží šusťákovka.

Křičí: Haló, haló, počkej!

Ohlídnu se. Kluk. A hned spustí: Sorry, že tě otravuju, já jsem byl celej den venku, jsem fakt zmrzlej, musím prodávat, časopisy, protože bydlim na intru. Jsem z děcáku. Pomůžeš mi? Kup si časopis. Ukážu ti všechny průkazky, jestli chceš, všechno mám, koupíš si ho?

Koukám na něj, kulí na mě psí oči, jdou mu každý jinym šejdrem, úsměv v trojřadě, prostě mladej cucák a vůbec žádná paráda: Hm, tak jo. Novej prostor jsem si už dlouho nekoupila...O čem je?

Nadšeně se směje: Nějaká zpěvačka, fakt mi tim pomůžeš.

Vytáhnu drobný z kapsy: Zpěvačka, to je téma... Mám pade, to stačí ne?

Čím dál tím víc se usmívá: Jo, ten časopis stojí 40, jasně, lidi mi dávaj i pade.

Hrabu se v mincích, zbývá mi ještě jedno pade, pětka a dvě kačky: Jo, to je v pohodě, nech si zbytek.

Usmívá se tak, že už to asi ani víc nejde: Hele, díky prdelko, seš fakt zlatá, a nemáš víc?

Nechápu: Cože? No mám, ale taky nejsem zrovna trhací kalendář...

Vysvětluje: Já totiž potřebuju 130 Kč. Musim zaplatit nájem a chybí mi 130, teda teď už jen 80. A to, prdelko, nemůžu si ten časopis nechat? Moc jich už nemám, fakt bys mi pomohla, fakt hele....

V záchvatu nevim čeho jsem mu dala druhý pade a řikám: Prdelko, tak mi aspoň ukaž, že ty časáky máš.

Ošívá se: Hele, jasně že je mám, nevim, proč mi nevěříš, z brašničky vytahuje časák a suverénně mi ho podává - věstník Českých drah.

Už je mi všechno jasný: To ale neni úplně Novej prostor, co?  Máš aspoň průkazku?

Sundavá si rukavice: Hele prdelko, koukej, jak mám zmrzlý ruce, já fakt potřebuju zaplatit ten nájem. Dej mi ještě nějaký ty drobný. Já nemám rodiče, máš ty rodiče? To je hrozný nemít rodiče, tak si těch svejch važ. Zamžourá jak okoun a šeptá: Zbejvá mi už jen 30!

V ruce žmoulám posledních dvanáct korun: Mám rodiče a taky musim platit nájem. Hele ukaž mi jí, když řikáš, že ji máš, to je fér, ne? //I tak mu dávám zbytek.// Jestli kecáš, tak se naseru, protože to není fér vůči těm, co prodávaj. A vůči mně, nevim, proč si vymejšlíš, kdybys řekl, že chceš prachy a na co, dám ti je spíš než takhle...

(Což je pravda, jednou jsem dala chlápkovi zlatku na krabičák, protože za mnou přišel, že má hrozně zkurvenej den a že by se fakt rád opil.)

Ošívá se: Prdelko, nedělej mi to, nerejpej, víš kolik ty časáky stojej? Já jí mám, a ty mi nevěříš. Mě jen došly časopisy, jinak všechno mám. Jsem čistej, nesmrdim, tak se po mě nevoz. 

Trvám si na svým, ze zásady: Hele to sem nepleť. Dyť dobrý, časák nechci, když mi ukážeš  průkazku, můžeš si nechat to kilo.

Pořád se přibližuje. Hlavou mi probleskne, jestli je sebeobrana tuřínem nepřiměřená. Mám totiž v ruce velkou bílou ředkev. Má asi půl metru, bez přehánění, byla to ta nejdelší, co měli. Cestou k tramvaji jsem si s ní zkoušela šermovat, takovej ten pohyb, kdy si rytíř nadhodí meč, ve vzduchu ho chytne čepelí dolů a pak zapíchne všechny zlý lidi naráz.

On si ale radši trochu zavydírá: Mám si kleknout? Já si kleknu, prdelko, kvůli tobě, i v tý zimě si tady před tebou kleknu.

Tohle ať na mě nezkouší: Nevydírej!

Zkouší to dál: Ne, já ty prachy potřebuju, prdelko, já si tady teda kleknu. A rozbrečim se!

Tak jo, taky si zahraju: To bude hrozně dojemný, já se taky asi rozbrečim, protože jsi mě obral o všechny drobný a lhal jsi mi. To se nedělá a já jsem vážně citlivá holka.

Následuje několikaminutová tahanice, kdy si oťukáváme, kam až ten druhej zajde, hra se vyostřuje:

Taktizuje: Hele fakt, sorry, normálně prodávám, prdelko, fakt, tak mě nepruď, nebo chceš, abych ti ty prachy vrátil?

S úsměvem útočim: Jo. Chci. Jestli mi neukážeš průkazku, tak chci, abys mi je vrátil.

(Už jste někdy donutili žebráka, aby vám dal zpátky to, co jste mu dali?)

Zostřil strategii: Koukej, uděláme to tahle - když ti jí ukážu, tak ty mi dáš ještě dvacku, co potřebuju. A když ne, vrátim ti tvoje kilo.

Nemá to smysl. Končim hru, stahuju se: Nedám ti žádný drobný, vole, protože už žádný kurva nemám, všechny je máš ty!

Trimfuje: Taky jsem ti za to prdelko vděčnej! A doprovodim tě domu, pojď, obejmeme se.

Potvrzuju svou prohru: Cože? To ses asi pomát’! Hele pojeď se mnou na Palmovku. Fakt je mi to kilo buřt, ale tohle nedělej, měl jsi si říct prostě o prachy a nelhat. Sereš do bot těm, co fakt poctivě prodávaj.

Zkouší, co to dá: Prdelko, já se ti odvděčim, dám ti pusu (meh). Dej mi číslo, půjdeme někam ven...

Přijela tramvaj. Lezeme dovnitř. Obral mě, a já mu to odpouštim.

Mluvili jsme, o jeho příjmech, že když ho vylejou ze školy, je v háji, proč mu nikdo nedá brigádu, když je postiženej, taky že Žižkov je dobrý místo, protože je tam ten hotel, kde se plave. Taky že mi je 25, což je prej pěkný a že když si dáme pusu, neřekne to mýmu klukovi. Jasný. Dojeli jsme na Palmovku, v tramvaji se objali, takže to nakonec fakt bylo dojemný a pak jsme každej šli svou cestou. Prej že dík a že se mi to někdy někde vrátí a že mě má rád a že mám z tý ředkve uvařit polívku. Tak hodně štěstí kluku, budeš ho myslim potřebovat.

PS: Jo, lhal. Lhal jak prase v poli tuřínů, ale nezabředávejme do detailů, ty prachy prostě potřeboval víc než já, to nikdo nemůže popřít. Byl milej, a vychcanej jak díra do sněhu. Jedinej způsob jak dostat zlatky zpátky by bylo hrát vabank za 130, ale co. Prostě jsem mu darovala jeden oběd...maličkost. Přijdu za to do nebe? Možná ne, ale ta písnička v záhlaví je zatraceně dobrá!

Den 7

Ráno vstáváme brzo, loupeme se ven a jdeme po Museum mile (část 5th Av) na sever. To je dobrý místo, ob barák je muzeum a Central park je přes ulici.

Prohlídka Muzea dějin NYC byla docela rychlá, půlka byla v rekonstrukci, což nám taky řekli až po zaplacení. Většina míst vede jen navrhovaný (plný/studentský) vstupný. Zaplatit míň není vůbec ostuda, ale čecháčkovství jsme nějak nechali v Praze na letišti. Do další výplaty toho budu dost litovat. Ale zpátky k muzeu.

Celej ostrov, kterému se dřív říkalo Manna-hata (ostrov kopců, od toho všechny ty heights) koupili Holanďani od indiánů za pár krabic s skleněnejma korálkama a kožkou. Prej je to celkem vyšlo na cca 24 dolarů. Založili Novej Amsterdam a pak už se jen rozlejzali. Brzo na to prodali celej ostrov Angličanům. Nechci vědět, jak dlouho si to vyčítali. 

Docela brzo, ještě když  vlastně všude byl Central park a pásli se tam ovce a jeleni, když byla obydlená cca třetina ostrova, si na radnici naplánovali, že město rozdělí na těch 200 ulic a ty protnou 14 bulváry a uprostřed bude velkej centrální park a zásobárna vody. Mimochodem, ještě v 19. století v Central parku pili vodu z jezer a zřejmě nikdo nesekal trávník. Město dlouho zasahovalo jen do části ostrova a zbytek byly jen venkovský sídla pro panstvo, který si tam jezdilo v létě na flákačku, nebo když ve městě řádily epidemie. Bronx je původně Bronk's, asi tak něco jako naše Strašnice. Jediný, co při plánování nechali tak, jak to samo narostlo, je Broadway - stará indiánská  stezka. Jako jedna z mála míst ve městě připomíná doby, kdy se tady proháněli indiáni. Wall street se zase jmenuje podle toho, že tam v 17. století vystavěli zeď jako ochranu proti těm indiánům, co se tam proháněli a sem tam přitom podřízli nějakýho bílýho muže. Nomen omen, ale tak nějak to každýmu hned nesepne.

Skoro v každym muzeu najdete nějakěj vzácnej a obdivovanej domeček pro panenky, kterej je nejlíp přesná replika nějakýho vzácnýho a obdivovanýho domu, ve kterým žil nejmíň kapitán Grant. Je to fakt rochu posedlost. Buď jsou ty domečky malý, tj. chodíte kolem a skrz otevřený stěny a krajkový závěsy koukáte na to, jak panenky leží v postýlce a na malinkatym stolečku mají malinkatý džbánečky a talířky a tak. Nebo to jsou to rekonstrukce celých domů zasazených v prostorách muzea – jednotlivý místnosti, ale třeba taky celý části, plůtek a vchodový dveře, takže vlastně vejdete do chodby a koukáte. Prostě takovej zvláštní druh historickýho voyerismu.

Večer jsem se konečně potkala s Ianem, flash back 3 roky zpátky. Šli jsme do baru, kde dostanete – asi jako na jedinym míste v celym NYC – jakýkoli pivo a panáka za $ 3. Tahle čtvrť, mezi Chinatown a East village, byla vždycky chudá, soukali se sem přistěhovalci ze všech možných koutů a jen co se dali trochu dohromady, odešli jinam. Místo nich přišli jiný. Jsou tam obří domy, jedny z posledních ve městě, co maj regulovaný nájmy. Každej developer by si s vděkem a radostí usekl obě ruce, jen aby všechny ty lidi radnice vyštípala někam jinam a oni na tom místě mohli postavit kanceláře a luxusní obchoďáky. 

Cestou jsme našli u popelnic dvě krabice knížek. Nějaký týpci stěhovali byt a vyhodili je na ulici. Zajímavý kousky, zapovídal se tam s náma nějakej trampskej bezdomovec z jihu. Prej by si taky nějakou vzal, aby si zkrátil dlouhou chvíli, ale neumí číst. Běloch, cca 40 let. Spadla mi čelist.

V spirit shopu jsme si koupili bílý víno a nalili ho do mojí Nalgene water bottle. Tahle holka už viděla kde co, od rumuskýho moře po ranní přednášky v pátek od 8, ale víno jsem z ní ještě pít nemusela. Šli jsme spolu přes Williamsburskej most do Brooklynu. Je to přechod z office New Yorku do art Brooklynu. Takže na druhý straně už je z mostu tak trochu ocelová duha.

Williamsburg je teď hip. Kdysi centrum undergroundu a všech chudejch umělců, je dneska jednou z nejdražších částí NYC a všechno je to krásný, barevný a šik. Z bejvalejch továren, kde žili na matračce začínající umělci, jsou teď cool loftový byty a galerie.Dost se za to ale platí, žijou tu samí vintage snobíci  a pravověrný umělci se zase stěhujou jinam. Přirozenej cyklus, místo postupně vybydluje komerce. 

Seděli jsme na molu, z plastový lahve upíjeli rulandský šedý a povídali o tom, jaký to je vyrůstat 3 bloky od místa, kde spadly věže. V tý době to byla jedna z nejbezpečnějších oblastí a jeho rodiče si mohli upracovat zadky, aby zaplatili nájem a školy. Jeho mladší bratr potom od 7 vyrůstal v Queensu. Tenhle drobnej detail může dost dobře být důvod, proč Ian vystudoval scénáristiku na NYU a jeho bratr po půl roce na univerzitě zjistil, že dělat číšníka je větší sranda. Mluvili jsme o tom, jaký to je pracovat 13 hodin denně pro exsupermodelku a snažit se  prorazit ve filmu, jaký to je žít s přítelkyní v jednom bytě a jaký to je chtít žít někde úplně jinde, taky co je novýho v Praze, co já, co on, co všechno. Domu jsem se dostala pozdě.

Žít New York. Díky!