Neděle. Jdeme do Harlemu na nedělní gospely. Vstáváme brzo ráno a ospale se plazíme na sever přes Central park, začíná se v 9:00. Procházíme Harlemem a já si konečně uvědomuju, že jsem v Americe. A je to dobrý! Fotit si se ale úplně nedovolim.
V Harlemu je spousta kostelů. Ob ulici je kostel a každej má jinou víru, asi aby se to nepletlo. Lezeme do takovýho většího, se sloupovím. Sedáme si do dřevěných lavic a čekáme. Nikde nikdo, jen pár ladies vpředu. Jedna z nich se zvedá a jde směrem k nám. Stará krásná černá mama s opeřenym kloboukem nás zdraví, ptá se odkud jsme a že prej od 9 je jen zkouška, v 11 se jede navostro. Poděkovali jsme a šli o church dál.
Našli jsme ten ze všech nejslavnější. Před vchodem do božího chrámu stojí svatej Petr, vyzáblej bělovlasej černoch v kvádru. Nesplňujeme dress code a tak nás nepouští dovnitř. Dochází mi, že nedělní šaty do kostela neni obrat z 19. století. Opeřenej klobouk měl být první varování. V teniskách, šortkách nebo triku do kostela nelez, pravidla jsou jasný. Klid duše nikoho nezajímá. Jižanskym přízvukem skřehotá: There are some fine churches over the street, ale do tohohle nás nepustí. Stydíme se a vracíme se do prvního kostela. Stojí to za to. Dvě hodiny se zpívá a plamenně mluví o soucitu a o tom, že nikdo z nás nemá čas na nenávist, ani TY ne, tak se vzpamatuj! Průběžně přispíváme na chod kostela, taky se vyvolávaj různý země, aby se vědělo, odkud jsou všichni ti turisti (cca 15 ks). Asi bychom se tomu vyhli, Praha nebyla největším hitem, ale to by Honza nesměl nezařvat přes celej kostel, že se zapomnělo na Českou republiku. Miláček. Taky jsme si podali ruce se všema kostelníma místňákama, aspoň s těma, co něco znamenaj a já si uvědomila, že jsem asi nevypla nevypínavou konvici. Takže jsem asi Honzovi vypálila byt. Pomodlila jsem za konvici, za Honzu a za všechny, co to maj v životě těžký, hlavně sami se sebou. Amen. Jdeme jíst. Legendární Sylvia’s má narváno, nejdeme jíst. Jdeme domu. Konvice je vypnutá, byt cajk. Haleluja!
Je výročí a je neděle, tj. není sobota, tak jdeme znova do B&H. On si kupuje krabičky, já se ujistila, že objektiv je v háji, Jana kupuje igelitku plnou externích disků. Ten krám je fenomenální. Napůl jako v synagoze, napůl jako o goblinů, protože tam jsou těsně nad stropem umístěný malý kolejničky, po kterých cestuje zboží z oddělení do oddělení. Je to jejich vlastní patent, dovoluje jim na minimu místa skladovat a vyřídit neskutečný množství objednávek.
Scházíme po High Line, což je dráha nadzemky, kterou změnili na park, ale zachovali koleje, aby nikdo nezapomněl na všechny ty vlaky, rámus a špínu z vlaků. Je to fakt nadzemka, je dobrý 3m nad zemí. Krása. Pokračujeme po nábřeží, kolem GayBoat, až dolu na jih ke staveništi WTC. Šli jsme za světelnou rourou – Tribute to Light: 88 paprsků namířených do oblohy. Vypadá to jako velkej lejzr, jako mimozemšťani utočící na Zem, vysávající planetární jádro. Nic moc se vlastně neděje. Průvody městem jsme úplně minuli. Ale pomníčky a vzpomínková tabule stačí. Taky nějaký zpívání a občas proslovy. Je to síla, a smutek.
Víc neřeknu nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat