Den 8

In the end, 

we will conserve only what we love,

we will love only what we understand,

we will understand what we are taught.

(to psali v ZOO, napsal to pan zakladatel)

Rybí zrcadlo, panoptikon.

Dravá šelma.

Kuk.

Bang bang, my bubble shot me down...

Jedeme do ZOO, do Bronxu! Ve vlaku se každou stanicí čím dál víc mění rasovej poměr a postupně víc lidí čte Bibli, ale to je tak všechno. Čekala jsem víc, ne jen plochý předměstí.

Kdysi mi někdo řekl, že je to jedna z nejlepších ZOO na světě (cca 3. v žebříku) a že ta pražská, cca 7., je jako fakt bída. Tak teď zase já řikám vám, že to tak ale vážně  neni. Sice je donation den, ale tak nějak asi aby měla zvířátka co jíst, platíme plný vstupný za tzv. full experience lupen, nejsme škrti, že jo. Vyhozenejch 40 dolarů.

Jedeme vláčkem do jávský džungle, přímo nad výběhy. Ty jsou buď moc velký, nebo zvířat je v nich málo, ale nic jsme neviděli, i když pán, co řídil vláček, povídal, že vidí kdeco. Taky povídal různý košilatý fóry, ha-ha, to jsme se nasmáli. No. Každopádně jediný, co jsme viděli byla červená opico-liška, co leze po stromech, něco jako mýval asi. Kousala větvičku a natáhnout se, mohli jsme ji zatahat za nohu.

Potom jinym, pozemním, vláčkem jedeme k další džungli. Postarší pár za náma si významně ukazuje na několik labutí v jezírku a dramaticky vypráví, jaký jsou ty labutěnky fucking evil beasts, protože jim pokousaly psa a celá rodina se musela schovat. Úplná invaze, předpokládám, a on že by je nejradši všechny vystřílel brokovnicí. Představte si ty titulky...

Jdeme taky do modelu pytláckýho vraku, kde jsou kusy mrtvejch zvířat, který jakože zrovna zabili. Fuj. Pak ještě pár pavilonů a je konec, protože se zavírá. Moc jsme toho nestihli, náš full experience ticket has expired. Ale ono 4D kino pro děti o životě motýlů, víte co...

Před ZOO se prodává zmrzlina a bublifuky. Ještě pořád si nejsem jistá, jestli jsem za ten kopeček chemrzliny zaplatila dolar padesat nebo dvacetjedna dolarů padesát. To by to totiž potom mohla být ta nejdražší zmrzlina, kterou jsem kdy jedla. Jdeme si s ní sednout do parku mezi místňáky. Všichni se uctivě zdravíme a nakonec nám i místní gangy popřály hezkej den.

Jedeme vlakem zpátky na East Side. Uprostřed Bronxu se začuměl, otevřely se dvěře, on řekl: Já tady vystoupim. A vystoupil. Vrátil se za 4 hodiny s tričkem I love Bx.

Bronx už prostě není, co bejval. Vyčistili ho a to tak, že snížili hustotu zabydlení - strhli vysoký domy a postavili menší činžáky a drsně šli po dealerech a pasácích. Kriminalita je +- stejně vysoká třeba jako v Brooklynu nebo Queensu. Sice to pořád není úplně epes rádes, ale na první pohled se neni čeho bát. Většina násilí se prý z ulic přesunula domu. Pokud jste slušně vychovanej turista s rozumnou mírou pudu sebezáchovy, nepoznáte skoro nic. 

Ale jaký to je, vyrůstat v Bronxu, o tom nevim nic.

PS: Večer jsme se zas a znova dívali  na The Coolest Year in Hell, moje srdeční záležitost. Tenhle fenomenální dokument je o tom, jakej byl New York v roce ’77, kdy vznikalo spousta výzmamnejch klubů jako CBGB nebo Studio 54 a hudebních směrů, hip-hop a tak dále. A Bronx a severní Harlem tam hrají docela významnou roli. Když pak porovnáte současný město a tu městskou džungli v 77, máte pocit, že vás ošidili. Taky se začnete dívat na všechny starší lidi jinak, co asi dělali před 35 lety? Možná že ta lovely lady u stánku s kytkama šlapala na 42. ulici, protože utekla odněkud z Milwaukee, a místo na štěstí, který hledala v NYC, narazila na realitu.